Bývalé lázně Jánské Koupele

Autor: o.s. Za Opavu - Romana Rosova <rosova(at)zaopavu.cz>, Téma: Ohrožené památky Opavska, Vydáno dne: 17. 03. 2009

---

Lokalita: Jánské Koupele
Objekt:  areál lázní
Datace: 19. - 20. stol.
Rejstříkové číslo kulturní památky: 101386
Datum vložení: 16. 3. 2009

Historie lázní

Obec leží severozápadně od Vítkova, v rozsáhlých lesích při řece Moravici. V letech 1850-1960 byla místní částí Starých Těchanovic, v r. 1964 připojena k Budišovu n. Budišovkou. Dříve zvaná také Melčské Lázně, Jánské lázně, Jánský pramen nebo Jánská Studánka. Patřila k panství Melč, v 19. stol. vytvořila vlastní panství.

Uhličito-železité prameny jsou známé již od 18. století. Zprávu o „znamenitých kyselkách, vyvěrajících v blízkosti řeky Moravice“ máme doloženu již r. 1640. První zpráva o Jánských Koupelích je z  r.1704 v díle „Silesiographia renovata des Syndikus Nikolaus Henelius von Hennenfeld“, kde je zmiňován „Fons St. Joannis sive St. Joannisbrunnen“. [2]

Prameny vyvěraly v katastru obce Staré Těchanovice. Ta náležela panství Vikštejn, které od r. 1611 až do poč. 18. stol. vlastnili Oderští z Lideřova. Roku 1671 bylo panství rozděleno a Anna Oderská získala nově vytvořený velkostatek Melč, k němuž připadly i Staré Těchanovice s léčivými prameny. V Homannově atlasu najdeme na mapě vévodství Opavského z r. 1736 blízko Starých Těchanovic symbol džbánku, označující místo výskytu minerálních vod.[3] Již v 18. stol. zdejší vody předepisovali jako léčivé opavští lékaři dr. Topper a dr. Biszure. V r. 1755 získala panství jezuitská kolej, která nechala v panské budově v Melči zřídit lázně, kam dovážela vodu z Jánských Koupelí. Poté, co byl jezuitský řád v r. 1773 zrušen, získal jeho majetek Studijní fond.[4]

Skutečné lázně založil kolem r. 1810 Jan z Tenczina, který koupil mezi lety 1806-1809 melčské panství. Nejprve zde nechal upravit tři staré minerální prameny, z nichž jeden pojmenoval svým jménem - Janův, r. 1811 postavil první lázeňský dům v podobě jednopatrového objektu se všemi funkcemi (pokoje hostů, kuchyň, jídelna nebo taneční sál, místnost pro biliár, kaple, byt hostinského). Budova byla do krajiny otevřená portikem se 6 sloupy.[5]

Velkolepý záměr zřídit lázně se vším všudy včetně adekvátní architektury nestačil už realizovat, protože v r. 1811 umírá. Panství pak r. 1814 převzal jeho zeť Jan von Arz-Vasegg, který dokončil stavbu lázeňské budovy a nechal postavit i další objekty.[6]

Empírový styl života na poč. 19. stol. byl velmi příznivý pro rozmach lázeňství. Proto se úspěšně začaly rozvíjet i zdejší koupele. Tomu přispěla i jejich romantická poloha v idylickém údolí řeky Moravice, obklopeném lesy. Rovněž čisté ovzduší, bohaté na ozón, vlhké klima a klid, přesto relativní blízkost (20 km) k zemskému hlavnímu městu Opavě, vytvářely předpoklady pro jejich úspěšný rozvoj. K vlastní prosperitě lázní výrazně přispěl Jan von Arz-Vasegg zbudováním rozsáhlého komplexu budov, potřebných pro provozování lázeňské péče na odpovídající úrovni tak, že v květnu 1814 mohli přijet první lázeňští hosté. Kdo byl autorem nebo alespoň realizátorem vlastního stavebního projektu není bohužel známo, nedochovala se žádná dobová plánová dokumentace a ani v regionální literatuře není o tom jediná zmínka.[7]

R. 1836 byly všechny budovy lázní ještě dřevěné. Prameny chránil krytý prostor dlážděný břidličnými deskami a uzavřený zábradlím. Na úpatí jižního svahu stálo 12 koupelových komor, vpravo od nich bylo 6 pokojů pro lázeňské hosty, před nimiž byla krytá chodba. Odtud vedlo 84 schodů, 4x zalomených, k hlavní budově. Ta byla jednopatrová, postavená z ozdobného dřeva. Po celé délce probíhala chodba, kolem níž bylo 53 pokojů řazených po obou stranách. Střední část patra zaujímala jídelna nebo taneční sál. V přízemí vlevo od vchodu byl byt správce lázní a na kapli vysvěcená místnost, vpravo pokoj pro biliár, byt hostinského a kuchyň. Druhá kuchyň pro hosty byla v patře. Nad vchodem byla šesti sloupy nesená stříška, pod níž byla podlaha s břidličnou dlažbou a lavičkami. Před budovou bylo odpočívadlo pro hosty.[8]

Ve 30. letech 19. stol. začaly lázně upadat. V druhé polovině 19. stol., kdy panství patřilo již Felixi Arzovi, se věhlas lázní opět pozvedl, především díky tomu, že r. 1859 prosákl nový pramen. R. 1861 ho Felix Arco pojmenoval po své dceři Pavlíně, nechal ho vyzdít a obnovil lázeňské budovy. R. 1864 se zde léčilo 125 pacientů a 220 lázeňských hostů.[9]

R. 1884 koupil lázně od Felixe Arco Karl Weisshuhn, za něhož byly renovovány staré budovy a doplněn inventář. Nechal vystavět tzv. Šupinu (patrně jako dřevěné obydlí na víkend), také zbudoval dřevěné přístřešky pro ochranu hostů před deštěm, upravil lázeňský areál, postavil rozhlednu Karlův vrch a fontánu s vodními atrakcemi. V r. 1887 měly prý lázně skvělý lázeňský dům a byly pro ubytování hostů vybaveny dostatečným počtem pokojů a kabin.[10]

O největší rozkvět lázní se ale zasloužil hrabě Camillo Razumovsky. Hrabě koupil r. 1895 lázně, spravované tehdy nájemcem Adolfem Smetanou, a spojil je znovu s panstvím Melč-Horní Vikštejn.[11] Poč. 20. stol. byly lázně na vrcholu rozkvětu, byly vybaveny moderními budovami a léčebným zařízením a staly se perlou panství Razumovských. Léčila se zde onemocnění srdeční, neurastenie, revmatismus, nespavost a poruchy látkové výměny.[12]

Za Razumovských došlo k největšímu stavebnímu rozmachu. Hrabě nechal vyčistit a upravit stávající prameny (Pavla, Janův a Lesní), renovoval a modernizoval všechny budovy, nechal postavit vily pro rodiny (Růžena a Eliška) a zřídit ochranné hráze proti povodni. R. 1897 byl vybudován nový pramen – Marie. U řeky Moravice, hned vedle hlavní silnice, nechal hrabě postavit nový léčebný dům (dnešní penzión Pavla). V lázeňském parku, poblíž pramene Marie, byla zbudována krytá kolonáda. U příležitosti 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. zřídili Razumovští pro chudé občany, kteří potřebovali lázeňskou péči, novou vilu Silesia. V areálu bylo zřízeno hřiště na kriket a tenis, plovárna, vzdušné a sluneční lázně. V altánu před hlavní budovou koncertovala 2x denně lázeňská hudba. V lázních bylo asi 120 pokojů s přibližně 200 lůžky. Lázeňští hosté platili poplatky za ubytování, za lázeňské procedury, za půjčení a praní lázeňského prádla a lázeňskou taxu. O pacienty pečoval tým lékařů v čele s MUDr. Franzem Mayerem, správa lázní byla svěřena Ernestu Beckovi. Pokoje pro hosty byly také v blízkém Moravickém mlýně, v němž byla zřízena elektrárna, zásobující lázně. Bylo zde i stanoviště omnibusu, který spojoval lázně s Opavou a Vítkovem a nejbližšími železničními stanicemi. Pro vodoléčebné účely byla používána voda z nejstaršího pramene – Janova, zatímco vody z pramenů Marie, Pavla a Lesního se používaly k pitným kůrám a byly plněny do lahví a pod názvem „Stahlquelle Johanisbrunn“ exportovány v počtu až 50 000 lahví ročně. V okolí lázní byla spousta promenádních a vycházkových chodníků s lavičkami a odpočívadly. Velmi oblíbená byla procházka na skály „Lorelei“ proti Moravickému mlýnu, kde stál altánek „Felix Warte“ a odkud byl krásný výhled do údolí Moravice. Z dalších vyhlídkových míst jmenujme pavilon „Gloriette“ nebo „Karlovo zátiší“. Proti proudu řeky vedla po pravém břehu lipovou alejí lemovaná cesta k místu „Schwestern Platz“ a pokračovala do „Camillova parku“ s altánem. Na opačném břehu byl tzv. „Poseidonův háj“ a pavilon „Paraplaine“. Další vycházkové trasy vedly k Zálužnému, odkud byl výhled i na zříceniny hradu Vikštejna.[13]

Za 1. světové války konjunktura lázní poklesla, ale hned po r. 1918 jim Razumovští věnovali opět zvýšenou pozornost a lázně poskytovaly stejný komfort a služby, jako před válkou. Hostům sloužilo 125 pokojů s 225 lůžky. Průměrná návštěva za sezónu byla 800 pacientů a asi 5 000 návštěvníků. Camillo Razumovsky se toho již nedožil, zemřel r. 1917 a majetek přešel na jeho ženu Marii a syna Ondřeje. Za pozemkové reformy ve 20. letech byl statek rozparcelován, Jánské Koupele však v majetku Razumovských zůstaly. V letech 1926-27 proběhly v lázních adaptační práce, protože neměly odpovídající sociální zařízení a výtahy pro pacienty. Zemská vláda udělila ředitelství lázní příspěvek 1000 korun, práce provedl opavský stavitel Alois Geldner.[14]

Ve 30. letech byly lázně pod lékařským vedením vynikajícího odborníka MUDr. Fritze Reika, který lázně vybavil veškerou moderní diagnostickou a terapeutickou technikou. Do lázní zajížděla 2x denně pravidelná autobusová linka Opava-Vítkov.[15]

 

R. 1934 nechal Ondřej Razumovsky vypracovat podrobný odhad nemovitostí v Jánských Koupelích. V té době zde bylo 43 budov: Zásilkový dům, prodejní budova, vila Marie, Šupina, dům doktora, vila Silesie, správní budova, léčebný dům, lázeňský dům, hudební pavilon, pramen Marie, pramen Pavla, vila Eliška, vila Růžena, kolonáda, bazén, Moravický mlýn, restaurace u Moravického mlýna, mlýn a dále hospodářské a provozní budovy: záchod s pisoárem, akumulátor, komín, kůlna na dřevo, elektrárna, úložna, transformátor, teletník, zahradnictví, kůlna, stodola, přípravna krmiva, vepřín, stáj, kantýna se stájí a vozovnou, 2 sklepy na led.[16]

 

Až do r. 1940 byly lázně pečlivě udržovány. Tato sezóna však byla poslední sezónou vůbec. Razumovští totiž byli potomky ukrajinských kozáků a jejich předkové odešli z Ruska v pol. 18. stol. Navíc tehdejší majitel lázní Ondřej Razumovsky si vzal za ženu Kateřinu Nikolajevnu Sayn-Wittgenstein, rovněž původem z Ruska, jejíž rodiče ale byli Němci. Spojily se tak dva rody, z nichž jeden se z Ruska vystěhoval a druhý, německý, se poruštil. Na počátku druhé světové války se Opavsko i se statky Razumovských stalo součástí Sudet a tím i Velkoněmecké říše. Němci na statky, kvůli ruskému původu majitelů, uvalili nucenou správu. Bylo zde zřízeno výcvikové středisko pro Hitlerjugend a později, v průběhu války, byly lázně změněny na zajatecký tábor. Léčení zde bylo zastaveno a již nikdy nebylo obnoveno.[17]

 

V r. 1945 byl národním správcem ustanoven Rudolf Štencek z Opavy a byl vypracován inventář lázní. V areálu bylo 18 budov. Lázeňské budovy: Hotel Léčebný dům, Lázeňská budova, vila Silesie, vila pro lékaře, vila Šupinatá, vila Mariánská, vila Růže, vila Eliška, pramen Pavla, pramen Marie, pramen Sladký, turistická restaurace, Moravický mlýn s hostincem. Ostatní budovy: správní budova, kůlna pro stolaře, kotelna, ledovna. Všechny budovy byly po válce nepoškozené, ale přesto potřebovaly velké investice a opravy. Byty ve všech budovách v přízemí byly vlhké a bylo třeba provést izolaci.[18]

Po r. 1945 byly lázně, na základě Benešových dekretů, jako německý majetek Razumovským znárodněny. Obec Staré Těchanovice, ke kterým Jánské Koupele patří, se snažila prosadit, aby lázně sloužily původním účelům, ale bylo to zamítnuto. Po r. 1945 zde byla ozdravovna pro děti a r. 1949 lázně převzala Ústřední rada odborů jako rekreační středisko ROH. Odborářské rekreaci sloužily lázně jen v letních sezónách, po druhou polovinu roku byl areál prázdný a nevyužitý. Teprve v 70. a 80. letech došlo k rozsáhlé rekonstrukci ústředního vytápění a provoz lázní byl rozšířen na celoroční. Byly také provedeny úpravy parku, ale zároveň byl stržen Janův a Lesní pramen, vyasfaltovány chodníky, hřiště a zasypána bažina mezi pramenem Pavla a bývalým Lesním pramenem. Zde byl zřízen další tenisový kurt.[19]

Po roce 1989 byla Zotavovna ROH-Mír převedena na společnost OREA, která ji k rekreačním účelům využívala až do r. 1993. V zimních měsících sloužila pro školu v přírodě. Od r. 1994 jsou všechny objekty z důvodu nedostatku financí uzavřeny a chátrají. Téměř všechny objekty v areálu byly v roce 2006 zapsány do Ústředního seznamu kulturních památek ČR. V současné době je areál rovněž zapsán v seznamu nejohroženějších památek ČR.   

 
    Jednotlivé lázeňské budovy

Hlavní budova – Léčebný dům (František)

Budova existovala již ve 40. letech 19. stol. jako dřevěná. V r. 1848 shořela a na jejím místě vyrostla r. 1851 novostavba. V  r. 1870-71 byla přestavěna na zděnou.

V r. 1899 to byla dvoupatrová budova částečně podsklepená, s břidličnou krytinou, ležela na výstupku ve formě terasy 30 m nad údolím. Měla dvě boční křídla, tmavá chodba dělila každé patro na přední severní a zadní jihovýchodní trakt. U jižního křídla byla přistavěná dřevěná budova restaurace s malou terasou, velkou jídelnou a dvěma nižšími bočními sály. V patrech bylo asi 20 pokojů a v 1. patře tzv. lázeňský salón pro 200 hostů s 2 východy a orchestřištěm. Budova měla 2 schodiště ze dřeva. Chodba byla asi 2 m široká a jednotlivé pokoje byly po dvou spojeny dveřmi a kromě šesti pokojů měly samostatné vstupy na chodbu. Restaurace měla zvláštní kuchyň. V přízemí levého křídla hlavní budovy byla čítárna a kulečníkový sál, dále byla v přízemí ordinace lékařů s čekárnami, knihovna, pisárna, sezónní telegrafní a poštovní úřad a vrátnice.

V r. 1900 byla k hlavní budově přistavěna restaurace a v r. 1901 vedlejší budova.

R. 1926 došlo k rekonstrukci budovy. Společenský sál byl zřízen ve východním křídle na místě stávajících 6 místností, které byly dosud používané jako hostinské pokoje a místnosti pro personál. V 1. patře bylo zřízeno 10 pokojů. Adaptační práce byly dokončeny v září 1927 a provedl je opavský stavitel Alois Geldner.

V r. 1934 se skládala ze 3 budov – Starých lázní z r. 1870, restaurace z r. 1900 a přístavby (Dependance) z r. 1901. Objekt měl již téměř stejný vzhled jako dnes.

V r. 1945 se stavba nazývala Hotel Léčebný dům. Měla 94 pokojů se 138 postelemi. Pokoje byly velké, takže se do nich dalo umístit až 230 postelí. Dále zde byla kuchyň, sklad, 2 sály (jídelny), nálevna, společenská místnost, klubovna na karty a kulečník, 3 skladiště na nábytek, kaple s inventářem, výtah a poštovna. Pravděpodobně po 2. světové válce byla otevřená veranda před restaurací přestavěna na uzavřenou, stále ještě dřevěnou.

V 60. letech 20. stol. byla zdejší kaple z ideologických důvodů zrušena, novogotický oltář byl převezen do kostela v nedaleké Moravici, kde je dodnes. V r. 1973byla budova adaptovaná a v r. 1977 byla přestavěna veranda.

Dnes je v levé části přístavba (bývalá restaurace) se zděným patrem a roubeným podkrovím, se sedlovou střechou, s třemi okenními osami, před přízemím předsazená veranda s deseti okenními osami (přístavba ze 70. let 20. stol., původně byla dřevěná). Vstup zleva na verandu, která má plochý strop, v průčelí budovy (uvnitř verandy) dvě velká okna s půlkruhovým záklenkem, po stranách dva obdélné vstupy, uprostřed vstup půlkruhově ukončený. Z verandy se vchází do haly (bývalá terasa – zimní zahrada) s dřevěným trámovým stropem a obdélnými okny s půlkruhovým záklenkem. Z terasy vlevo je vstup do sálu vysokého přes dvě patra v čele s pódiem. V přízemí okna s půlkruhovým záklenkem, v patře okna obdélná. Po obou stranách sálu vstupy s půlkruhovými záklenky, nad záklenky vstupů a oken přízemí štukový dívčí maskaron s girlandou květů a ovoce. Strop kazetový. Ze sálu vlevo se jde do menšího sálu, rozděleného příčkou na dvě části, v zadním menším sále jsou dva trojstranné arkýře s obdélnými okny. Strop plochý. Z terasy vpravo je vstup do sálu v hlavní budově.

Hlavní budova je trojkřídlá, dvoupatrová, boční křídla s armovaným nárožím, v přízemí levého křídla půlkruhová okna (2+2 okenní osy), v patře trojice obdélných oken v půlkruhově ukončených nikách, střední slepé, nad nimi nadokenní římsa s palmetovými konzolkami. V 2. patře trojice oken, střední slepé s kartuší s písmeny CR (iniciály Camilla Razumovského), okna obdélná. V pravém křídle boční vstup zdobený štukovou lví hlavou. Boční strany řešeny ve dvou okenních osách. Střední křídlo má devět okenních os, přízemí bosované pásovou rustikou, s obdélnými okny, uprostřed vstup s markýzou v podobě sedlové prosklené stříšky s kovovými rozvilinami po stranách. V 1. patře rovněž obdélná okna s nadokenní římsou na palmetových volutových konzolkách, ve 2. patře obdélná okna s šambránou zakončenou trojúhelným štítem. Střecha valbová. V interiéru probíhá po celé délce chodba s kancelářemi a příslušenstvím, v patrech s pokoji. Vlevo je sál s plochým stropem, rozděleným do tří polí s oválným zrcadlem lemovaným svazkem prutů se stuhou a květy. Střední pole podepřeno čtyřmi sloupy s hlavicí zdobenou růžemi. Půlkruhová okna lemována stejným motivem jako stropní zrcadla. V budově jsou na dvou stranách dvouramenná schodiště s dřevěným zábradlím. Interiér této budovy je novodobě přestavěn.

K pravé části hlavní budovy je přistavěna budova o půdorysu nepravidelného písmene T, patrová, boční křídlo s roubeným podkrovím, v přízemí pásová rustika. Čelní křídlo o šesti okenních osách, boční o pěti osách (z nichž jsou dvě slepé), okna obdélná, v přízemí se zvýrazněným klenákem, v patře obou křídel balkónek s dřevěným zábradlím na dřevěných konzolkách. Střecha sedlová. V zadní části přístavby umístěna osmiboká kaple s jehlancovou střechou krytou břidlicí a s věží se stanovou střechou krytou plechem. Kaple zaklenuta křížovou klenbou, konzoly zdobené dekorem prolamovaného akantu. Trojice oken s vitráží zakončená lomeným obloukem. Nad vstupem kruchta s dřevěným zábradlím. V budově točité schody do patra.

 

    Správní budova (Jan)

Budova byla postavena r. 1913, ale již ve 40. letech 19. stol. na jejím místě stála dřevěná stavba.

Je to patrová budova s podkrovím, přízemí zděné, patro a podkroví roubené, vysazené na krakorcích. Střecha je polovalbová, krytá eternitem. Průčelí má dvě okenní osy (1+1), uprostřed je rizalit o jedné okenní ose, s balkónem, střecha rizalitu je polovalbová. Boční fasády mají dvě a tři okenní osy. Vstup je v zadní části. Budova je podsklepená, sklep zaklenut valenou klenbou s lunetami. V přízemí a patrech jsou ploché stropy.

    Penzion Silesie

Budova byla postavena r. 1898.

Patrová budova je v přízemí zděná, omítaná hrubozrnnou omítkou, patro částečně roubené, polovalbová střecha krytá břidlicí. Průčelí má v přízemí pět okenních os (2+3), mezi nimi je vstup v podobě edikuly se stříškou, s původními dvoukřídlými dveřmi. V patře je na fasádě umístěná deska s nápisem: In memoriam Augustissimi Principis Francisci Josephi I. Imperatoris Austriae QuinQuagenari regni diem festum celebrantis possesores dominii Fontes Joannis hanc domum aedificaverunt et saluti aegrorum dedicaverunt ad IV. Non, Dec. anni MDCCCXCVIII. Boční fasády mají v přízemí tři osy oken, ve štítu jednu. V interiéru je přízemí i patro plochostropé, v přízemí byly sklady a výrobna (cukrárna), v patře jsou pokoje a vzadu terasa s dřevěným zábradlím. V podkroví se nachází půda a dva pokoje.

    Penzion Lékařská

Budova byla postavena r. 1910. V r. 1945 to byla vila pro lékaře s 19 místnostmi. Byla zde ordinace, čekárna s předsíní, kancelář, rentgen, 6 místností pro elektrotermální zařízení, 3 pokoje pro lékaře, koupelna.

Patrová budova má zděné přízemí a roubené patro, s vysokým kamenným soklem. Střecha je valbová. V průčelí jsou čtyři a dvě okenní osy, uprostřed předsazený balkón nesený na čtyřech pilířích, s polovalbovou stříškou, nesenou rovněž čtyřmi pilíři. V pravé části budovy jsou umístěny schody, které vedou k zadní části, odkud se do budovy vstupuje. Celá budova je podsklepená, sklep má valenou klenbu. Interiér je plochostropý.

      Penzion Marie

Budova byla postavena r. 1904.

Přízemní hrázděná omítaná budova s kamenným soklem má vstup ze zadní části situovaný uprostřed čtyř okenních os. V průčelí je patrný kamenný sokl se sklepními okénky. V přízemí je šest okenních os (4+2) a dvoje balkónové dveře (balkóny dnes chybí) s dřevěnými vyřezávanými šambránami. Na ploché střeše jsou v rozích a uprostřed čelní strany umístěny vyřezávané akroterie. Objekt je podsklepen, sklep zaklenut řadou segmentových klenbiček. V přízemí se nacházejí pokoje s plochými stropy. K budově přiléhá vpředu terasa. Budova již zanikla.

 

Penzion Šupina

Budova byla postavena r. 1870.

Je to cihlová přízemní budova, s pláštěm v podobě dřevěných „šupin“. Má sedlovou střechu krytou vlnitým plechem, v průčelí čtyři okenní osy (2+2). Okna jsou obdélná, rozdělená do šesti tabulek. Uprostřed průčelí je obdélný vstup, k němuž vedou schůdky. Po stranách průčelí rizality s polovalbovou střechou.

    Hudební pavilon

Postaven v r. 1894.

Dřevěný pavilon na šestibokém půdorysu, s kamenným soklem, stěny prosklené, s hustým rastrem členění, završený jehlancovou střechou s hexagonální lucernou. Strop je plochý deskový.

     
      Penzion Pavla – Lázeňský dům

Již ve 40. letech 19. stol. zde stála dřevěná stavba, která byla ale později zbořena. Dnešní budova postavena r. 1898, 2. patro v r. 1912. V přízemní části bylo 12 kabin pro teplé, studené a uhličité koupele, místnosti pro aplikaci elektroléčby, prostory pro parní lázně, studené, teplé a parní sprchy. Kromě toho zde byly odpočívárny, toalety a vrátnice. V 1. patře byly 23 komfortně zařízené pokoje. Celý objekt byl ústředně vytápěn a elektricky osvětlen.

R. 1926 byl zřízen výtah vedle hlavního schodiště, v důsledku toho byly přeloženy záchody do přístavby vedle výtahu.

V r. 1945 se stavba nazývala Lázeňská, měla 39 pokojů se 65 postelemi, v přízemí vanové oddělení se 17 kabinami, místnost se sprchou, místnost pro léčbu studenou cestou, 3 místnosti pro dámského a pánského holiče.

V r. 1949 byla lázeňská budova s vanovými koupelemi pro tento účel zrušená a přebudována pro rekreační účely. R. 1950 vyhořela, ale byla ve stejném roce opravena.

Dnes je to trojkřídlá zděná budova, v zadní části uprostřed rizalit se vstupem. Přízemí a 1. patro zděné, 2. patro roubené. Průčelí se dvanácti okenními osami (6+6), v 1. a 2. patře po dvou dřevěných balkónech. Uprostřed rizalit se zděným 2. patrem se štukovou výzdobou (kartuše s květy růží, vázy s hadem ovinutým kolem hole, mezi okny čtverce s kruhovým terčem), opatřen dřevěným trojúhelným štítem s polovalbovou střechou. Po stranách dva rizality, v přízemí s rustikou, v 1. patře štuková výzdoba, 2. patro rovněž roubené s třemi okenními osami, v prostřední ose 1. a 2. patra dřevěný balkón. Boční fasáda vlevo zdobená štukovou výzdobou Vpravo je k bočnímu rizalitu přistavěna zděná přízemní veranda s půlkruhově zaklenutými arkádami. Zadní strana má deset okenních os (5+5), boční křídla mají čtyři okenní osy (vlevo) a dvě okenní osy (vpravo). Uprostřed rizalit s obdélným, půlkruhově zaklenutým vstupem do 1. patra, ke vstupu vede můstek. Střecha rizalitu valbová s bedněným štítem. V části dvora přízemní novodobé přístavby bazénu a sauny. Celá budova je opatřena valbovou střechou, na bočních křídlech s vikýři, krytou eternitem. V interiéru schodiště s původním zábradlím, ve všech místnostech ploché stropy. Interiéry byly novodobě upraveny.

  Pramen Marie

Hrabě Razumovsky nechal v r. 1898 nad pramenem postavit dřevěný pavilon podle plánů vídeňského architekta Ludwiga Tischlera. Pramen byl opatřen mramorovým roubením studny, okna byla vyzdobena barevnými vitrážemi s náboženskými motivy, které byly o 70 let později zničeny.

Dřevěná přízemní budova obdélného půdorysu se dvěma proti sobě umístěnými pětibokými rizallity. Stěny jsou prosklené, stanová střecha krytá eternitem. V interiéru je deskový strop, po obvodu pod stropem vlys s malbami na plátně (festony s ovocem a drapérie). Uprostřed pavilonu je vyzděn kruhový pramen.

Pramen Pavla

Hrabě Razumovsky nechal v r. 1898 postavit chrámek v řeckém stylu.

Zděná budova na půdorysu oktogonu, fasáda bosovaná. V průčelí je uprostřed vstup v podobě edikuly tvořené pilastry, které nesou trojúhelný štít, v tympanonu štukový motiv vázy s vegetabilními rozvilinami. Dvě stěny po stranách vstupu jsou zdobeny obdélnými poli se štukovým dekorem ovocného festonu. Pramen má tři obdélná okna s půlkruhovým záklenkem. Střecha je jehlancová. Interiér má plochý strop, pod ním obíhá profilovaná římsa. Uprostřed se nachází zděný kruhový pramen.

Na stráni naproti lázním za řekou Moravicí stojí dva objekty, určené původně pro ubytování rodin s dětmi – vila Eliška a vila Růžena.

  Vila Eliška

Postavena r. 1897. R. 1979byla budova adaptována do dnešního stavu, po r. 1990 rekonstruována.

Patrová budova s podkrovím, na kamenném soklu, přízemí je zděné, se strukturální omítkou v hlazených rámech, patro a podkroví roubené. Má polovalbovou střechu krytou plechem. Průčelí má tři okenní osy, uprostřed v přízemí a patře jsou balkony provázané dřevěnými pilířky, v podkroví jen jedna okenní osa. Štít je bedněný, vysazený na krakorcích. Boční fasáda vlevo má v přízemí dvě okenní osy a vstup, v patře umístěn balkón bez oken s polovalbovou stříškou. Boční fasáda vpravo má tři okenní osy. V interiérech ploché stropy.

Vila Růžena

Budova byla postavena r. 1897. R. 1979 byla budova adaptována do dnešního stavu, především byla zazděna veranda s původně obloukovými arkádami.

Patrová budova s podkrovím má zděné přízemí se strukturální omítkou s hlazenými rámy a šambránami, patro a podkroví je roubené. Střecha je polovalbová, krytá plechem. V průčelí má objekt tři okenní osy, v podkroví jen dvě, bedněný štít je vysazený na krakorcích. Boční fasáda vlevo má rizalit, v němž je vstup, a dvě okenní osy. Boční fasáda vpravo má čtyři okenní osy. Budova je podsklepená, v interiéru jsou ploché stropy.

 

 

Poznámky:

---